Z houbového herbáře - AGARIKON

Tento choroš je v našich končinách natolik vzácný, že se zdá být skoro zbytečné o něm psát a věnovat mu celý článek. Protože se ale verpáník začal i u nás prodávat v podobě potravních doplňků, určitě nezaškodí o něm něco vědět, přestože jeho výzkum pokračuje právě i v těchto letech a desetiletích a je spíš na svém začátku.

Verpáník lékařský (Laricifomes officinalis) je chorošovitá houba, jež je nápadná i svým tvarem – vytváří dlouhé plodnice kopytovitého nebo kuželovitého tvaru s čistě bílou spodní výtrusovou stranou „klobouku“. Vlastně to vypadá tak, jako by verpáník stále nebyl spokojen s tím, jak velkou má plodnici, a tak stále přidával další a další „patra“. I tato jeho vlastnost, a sice pomalý růst ve tvaru sloupce, nám může skrze teorii signatur napovědět, k čemu jej používali naši předci.

Barevností osciluje mezi bělavou, béžovou, tmavě hnědou, zelenou a šedavou, přičemž v průběhu růstu vytváří vodorovné vrstvy. Jak už to u chorošů bývá, je pevně přichycený ke svému hostiteli – konkrétně k modřínu. Jen vzácně se objevuje také na jiných jehličnanech.

Jednou z největších osobností současné mykologie, které se verpáníku dlouhodobě věnují, je americký mykolog Paul Stamets. Ten je znám především svou osvětovou činností, která má zlegalizovat používání halucinogenních hub (například lysohlávek) v případech těžkých depresí a dalších psychických obtíží. Jeho terénní a laboratorní výzkum se ale týká také verpáníku. Stamets, jenž je vlastníkem rozsáhlých lesů v Britské Kolumbii a ve státě Washington, na svých zalesněných pozemcích zkouší verpáník uměle pěstovat – jeho mycelium množí v laboratoři a potom „vysazuje“ do svých lesů. Výzkum verpáníku na Stametsově houbové farmě dosud není u konce a dá se čekat, že ještě přinese řadu překvapení právě pro ty, koho zajímá nejen medicinální využití této chorošovité houby, ale rovněž její ekologická role v přírodě.

Mycelium a plodnice verpáníku pomáhají rozkládat dřevo, a to jak mrtvé, tak také živé, takže se jedná o choroše, kterého bychom nechtěli mít na svém pozemku a na svých stromech, neboť způsobuje hnědou hnilobu. Roste nesmírně pomalu (a to je důvod, proč ve volné přírodě vymírá), přitom se jedná o druh, který patří k nejstarším houbám na planetě. Pokud už o něj tedy máme zájem, pak je to pro jeho vitální účinky, které jsou zaznamenávány již od pradávných dob.

A na co verpáník předepisovali další naši evropští předci? Používali jej k léčbě problémů od katarů dýchacích cest přes hemeroidy a revmatoidní artritidu až po choleru. Moderní vědci podrobili verpáník v minulých desetiletích laboratornímu zkoumání a našli jistou zvláštní chemickou látku – agaricin, pojmenovanou samozřejmě podle této houby. Ovšem žádné mimořádné působení ani agaricinu, ani dalších složek verpáníku, se jim najít nepodařilo. Obecně podle nich působí na zpomalení růstu různých druhů rakovin, dokáže potlačovat infekce vyvolané zlatým stafylokokem, bakteriemi způsobujícími tuberkulózu či E.coli, ale další působení zůstalo podle oficiálních lékařských a farmaceutických autorit za očekáváním.

Lidové tradice toho připisují verpáníku mnohem víc.

Tak třeba tradiční čínská medicína krom výše uvedeného směřování k ledvinám používala tuto houbu také pro různé plicní obtíže a při bolestech žaludku (zde je otázka, jestli by pro zažívání nestačil náš domácí choroš – březovník obecný, případně výborné „zažívací“ houby korálovec ježatý nebo rezavec šikmý. Budeme o nich psát zvlášť).

Verpáník dokáže z těla eliminovat vlhké horko, což umí rovněž většina dalších vitálních hub – třeba shiitake nebo chaga. Jeho plodnice byly využívány napříč Severní Amerikou, západní Evropou i Asii (včetně Mongolska) pro léčbu astma, kašle, zápalu plic i rakoviny trávicího traktu, plic a prsu.

Jinde se užíval jako laxativum (projímadlo).

Jeho hořká chuť ale nebyla využívána jen v lidovém léčitelství. Na jihu Evropy, zejména ve Slovinsku, se v dřívějších staletích využíval v pivovarnictví jako náhrada nedostatkového chmelu.

 

Verpáník toho umí mnohem víc, než jsme zde zmínili, nejen v pomoci lidskému zdraví, ale rovněž v přírodě jako její důležitý ekologický prvek. Zdá se ale, že jeho čas teprve přijde s tím, jak bude stále úspěšněji uměle pěstován a jak bude probíhat jeho intenzivnější výzkum.